Život je sklenka a nedopitý víno
život je sbírka obrazů
a tisíc nikdy nesplněných přání
život je síťka z provazů
Život je postoj a bezvýznamný názor
na světě nic se nezmění
vlastně se málo lásko ještě známe
v životě dál ztraceni
Život je okno snad výhled do zahrady
snad na jezírko s lekníny
obrázek v knížce nevídaný
kde nikdo není bez viny
Život je smutek štěstí nebo láska
život je taky třeba víra nebo strach
objevy ještě nikdy nepopsané
život je sníh a prach
A tak jsem napsal perem na papír,
napsal jsem, napsal těch pár slov,
o lesku slavných bídě zborcených,
o velké přípravě na velký lov.
Divná to honba za zlatým kamením,
divná to honba za divným snem,
těžko je ulovit, když jsme tak zmámeni,
probít se džunglí a probít se dnem.
Nalil jsem víno, připijte na zdraví,
zvedněte číše a hudbo ty hraj,
začíná slavnost stoletých králů,
nad ránem prosinec rázem je ráj.
Tak přišlo jaro, jako dřív, jak rok po roce,
a vůbec se mě nezeptalo, jestli chci, aby mohlo přijít.
Svět kolem kvete a já se dívám,
svět kolem voní, hřeje, zpívá,
tak proč mě není do smíchu?
Tak přišlo jaro, já nevím jestli mám tu odvahu,
posbírat to málo co ve mně ještě zbylo, prát se, bít,
kolik mi nechalo a kolik vzalo,
proč se mě, proč jen nezeptalo,
snad má to právo, má tu moc.
Tak přišlo jaro, mám tu chuť utrhnout kytku ze stráně,
jen nevím komu bych ji dal, lásce co člověk nepotkal.
Možná že nepotkal, možná že potkal,
možná že hledal, možná nehledal,
možná že ve snu vstává, chodí spát.
Tak přišlo jaro, trochu bolí na srdci a na duši,
třeba mě máte za blázna a snad i jsem, nebo jen trochu zoufalý.
Svět kolem chystá z kytek návnadu,
možná je divný kde beru tu odvahu,
tohle to všechno, všechno psát.
Tak přišlo jaro, odpusťte prosím, jsem taky jenom jeden z vás,
i když tam uvnitř trochu jiný, poctivec, blázen, sám sobě lhář.
Básník a vězeň vlastních citů,
hledač i zloděj bez soucitu,
zkrátka jen snílek a lidský snář.
Potkal jsem dívku, nesla nůši
a v nůši na trh cukroví
a všichni kolem byli hluší
na její slova medový.
Potkal jsem štěstí, v lese stárlo,
ukryté v lůně mechoví
na sobě roztrhané prádlo
a závoj šedý, prachový.
Potkal jsem bídu, v plném lesku,
pokryté zlatem šatoví,
ulicí k náměstí se nesla,
na trhu prodat, co kdo ví.
Potkal jsem lásku, byla šťastná,
milý jí právě opustil,
po nocích hříchu víra špatná,
aby jsi ještě chvíli žil.
Potkal jsem obraz svůj a dlouze,
díval se z očí do očí,
ach jak je smutný ve své touze,
válkou sám sobě útočí.
Mám v mysli ještě vzpomínku
na proudy tmavých kadeří,
jak nevinně se vinou
stočené dolů k páteři
a nepostojí chvilinku.
Dvě nožky štíhlé na vzor laňky
a tělo křehké, křehkost baňky,
však přec tolik toužíc,
bujaré a ladné,
svádějíc oči,
jak bylo by to snadné
nechat se přivést ke hříchu.
Mám v mysli ještě vzpomínku
na jednu jarní květinku,
jež podlehla všem zimním svodům
a oddala se únavě.
Pak oči mé se mohli pásti,
pohledem její svůdnost sobě krásti
a propadat se bezhlavě.